Už před premiérou první epizody se proslýchalo, že oproti herní předloze nebude série klást až tak moc silný důraz na akční stránku věci ve prospěch soustředění se na jednotlivé postavy a budování vztahů mezi nimi a obecně na dramatický aspekt celého vyprávění spíše z hereckého hlediska, než z toho fyzického (s ohledem na angažování Mazina a jeho předchozí počin Chernobyl se to dalo tak trochu předem očekávat), současně s tím také v sérii dojde k rozvedení některých dějových linek nad rámec herní předlohy (epizodický formát je k tomu více než vhodný) a k přepracování určitých příběhových prvků (vcelku logicky, protože to co funguje příslušným způsobem ve hře, pochopitelně nemusí fungovat stejně adekvátně v sérii), což s sebou pro vybranou skupinu diváků, důvěrně znalých předlohy, nevyhnutelně přinese nějaké ty kontroverze, případně rovnou negativa.
Pokud se pomine fungování zdejšího fikčního světa stran způsobu, jakým se houbová nákaza šíří mezi obyvatelstvem (lidské kousnutí namísto houbových spor) a řada retrospektivních sekvencí, poodhalujících samotné počátky pandemie (na které dojde i tentokrát, byť nově jen formou mluveného slova), tak se Mazin s Druckmannem ve třetí epizodě poprvé skutečně výrazně (pro někoho možná až zásadně) odklánějí od herní předlohy (respektive příběhu) a pouští se tady v rámci série na dosud neprobádané území, což je na jednu stranu obdivuhodné a na druhou stranu až-tak-úplně-nikoliv. Zatímco totiž ve hře se Joel a Ellie při svém strastiplném putování setkávají pouze s paranoiou/osamělostí trpícím Billem, který je svým nevypočitatelným chováním donutí se poprvé semknout, přičemž osud zesnulého Franka zůstává jak pro ně, tak pro hráče tajemstvím, zde se podstatná část vyprávění věnuje svéráznému soužití Billa a Franka v průběhu věků v melancholicko-romanticky-tragickém podání, aniž by se s nimi Joel s Ellie vůbec potkali, tudíž na jejich vzájemný vztah nemá tato zastávka na cestě žádný vliv, o dramatických a divácky vděčných událostech, spojených s uvedeným setkáním ve hře, které zde pak logicky absentují, ani nemluvě.
Nicméně přes fakt, že se třetí epizoda dějově vydala ve velké míře trochu nečekaným směrem, tvůrci nezapomínají divákům připomenout, že se stále pohybujeme ve fanoušky důvěrně známém světě, hned několika příběhovými prvky, zrcadlícími herní předobraz. Po zpustošené městské zástavbě se konečně dostáváme do volné přírody a na stejně chátrající venkov. Zdejší post-apokalyptická iluze je nadále vynikající a je vzrušující s každou novou epizodou odhalovat další a další výmluvná svědectví o konci lidské civilizace. Motiv, pokud možno opatrného, průzkumu prostředí s cílem najít/získat nějaké zásoby/vybavení a zejména munici (což nejednou skončí střetem s nakaženými/přeživšími) představuje ve hře důležitou součást hratelnosti a zde se jej povedlo zdařile přenést na obrazovku. Scéna s nakaženým, uvězněným ve sklepě, pak pěkně demonstruje, že byť je Ellie ve své podstatě stále dítě, pokud to situace vyžaduje, dokáže být stejně chladnokrevná a nemilosrdná, jako v tomto světě musí být všichni, kteří hodlají přežít.
Prim ve třetí epizodě ovšem hrají příběhové peripetie partnerské dvojice Billa a Franka a přestože jde pro fanoušky hry o neplánovanou a nutno přiznat i nevyžádanou odbočku, z pohledu celkového zpracování a diváckého zážitku, který divákům doručuje, funguje tahle nevšední post-apokalyptická love story výborně. Nepochybnou zásluhu na tom mají hostující Offerman a Bartlett, jejichž civilní herecké výkony napomáhají tvůrcům představit divákům malinko odlišný, ovšem neméně pozoruhodný a poutavý, náhled na celosvětovou pandemií zdevastovaný svět. Některé pasáže jsou až nečekaně dojemné (celá sekvence "poslední den v životě"), jiné naopak vtipné (setkání s Joelem a Tess - fajn nápad, jak Torv nakrátko vrátit zpět na scénu), nebo napínavé (noční přepadení opevněného obydlí skupinou přeživších), přičemž závěrečná atmosférická scéna s titulním songem, vracející příběhovou linku série zpět k událostem známým ze hry, dává celé Billově a Frankově společné životní cestě hořkosladkou tečku.
Celkově se třetí epizodou hezky ukázalo, že se Mazin a Druckmann i v rámci tak populárního (publikum) a prioritního (studio) projektu nebojí stran vyprávění a použitých motivů experimentovat a přes relativní přímočarost předlohy jsou schopni přijít s kreativními způsoby, jak diváka v sérii ne/příjemně potěšit/překvapit. Podařilo se a je to zajímavá zkušenost, ale příště už by bylo záhodno se opět soustředit na to podstatné, čím se tato značka na herním poli proslavila.