U Falling Down je super, že svou sociální kritiku míří "spravedlivě" úplně na všechno (přistěhovalectví, korporatismus, white supremacy, sociální třídy, krize jistot, atd.), aniž by zkratkovitě ukazoval prstem "kdo za to může" v duchu jednoduchých řešení komplexních témat a dokáže si udržet odstup (zmínka o The Player od Altmana v rádiu na začátku filmu nebude náhoda).
Douglasovu postavu jsem ovšem nikdy nevnímal jako "obyčejného člověka z lidu" a film samotný jako "tohle se může stát komukoliv z nás/vás", natož abych mu fandil. Schumacher sice během celého filmu balancuje na hraně vykreslení jeho postavy jako vysloveného antagonisty vs člověka, který je - eufemisticky řečeno - v nesprávné době na nesprávném místě, zároveň ale v průběhu vyprávění postupně naznačuje, že D-FENS je jedinec s psychickými problémy a pravděpodobně nějakou poruchou osobnosti (problémy se zvládáním vzteku, soudní příkaz nepřibližovat se k rodině, matčina poznámka o synově "zapovězeném" pokoji a koneckonců absence sebereflexe svého destruktivního chování v dialogu o tom, kdo je padouch a kdo hrdina v závěru filmu), jemuž v určité chvíli "pohár přetekl" (přičemž nejde o to, zda se tak stane a co je rozbuškou, ale jen kdy se tak stane), což má neblahé následky pro všechny, kteří mu zkříží cestu. Zkrátka podobný typ lidí, kteří ve skutečném světě stojí např. za Oklahoma City federal building nebo Columbine High, jen v takové soft verzi a v menším měřítku.