Předně je dobrou zprávou fakt, hororový veterán Williamson stále ještě neztratil formu a dokáže i po více než 25 letech od svého nejlepšího a zároveň nejslavnějšího kusu a totiž prvního Screamu přijít se slušným scénářem, který není celý jen o tom, že někdo s dlouhým a ostrým nožem v ruce chce někoho jiného bez něj nedobrovolně seznámit se základní lekcí z lidské anatomie. Protože podobných historek jako přes kopírák jsou každým rokem ke zhlédnutí vyloženě tuny a naprostá většina z nich nestojí za jakoukoliv diváckou pozornost.
Dále pak je možné konstatovat, že Hyams je schopen natočit i povedený film za předpokladu, že má k dispozici povedený scénář. Už Hyamsův předchozí počin Alone ukázal, že po řemeslné stránce nemá problém a pokud jsou mu okolnosti příznivě nakloněny (jinak řečeno scénář není vysloveně brak:-)), zvládne natočit nenáročnou žánrovku relativně obstojných kvalit a v tomto případě tomu naštěstí není jinak.
Pokračovat lze pozitivním pozorováním stran technické realizace filmu. Populární metoda roztřesené kamery ve vypjatých momentech důsledně sledující herce z bezprostřední blízkosti (takže sem tam nějaký čas trvá, než se divák zorientuje, co se v dané scéně právě přesně děje) a obecně značně kontaktní souboje přítomných postav s tajemným záporákem mohou skvěle fungovat nejen v akčním žánru (ve kterém se toto pojetí stalo už víceméně standardem), ale i na poli hororu. Záporák dostával pořádně do těla už v sérii Scream (duchovní otec Williamson se tady zkrátka nezapře:-)), ale takového nepěkného zacházení ze strany potenciálních obětí, jakému je nucen čelit zdejší nadšený fanoušek kuchyňského náčiní, se nedostalo Ghostfaceovi snad ve všech dílech Screamu dohromady:-)).
V rámci příběhu se pro změnu opět potvrdilo, že pro povedenou žánrovku nejsou potřeba hordy nezajímavých/otravných vedlejších postav určených k okamžité spotřebě likvidaci a šikovnému tvůrci vystačí jen doslova hrstka postav na to, aby rozehrál vydařené slasherové divadlo. Stejně pak to, že dobrý záporák nepotřebuje žádnou unikátní masku, aby ve filmu dobře fungoval.
Film je trochu podobný loňskému hitu Barbarian, nebo předloňskému hitu Malignant, respektive když už jsme u toho Williamsona, tak také sérii Scream, přestože Hyamsovi se až takových kvalitativních výsledků dosáhnout bohužel nepodařilo. Hyams s Williamsonem se totiž také pouštějí do určitého žánrového cvičení, které v jistých ohledech boří zažité konvence a v jiných se jich naopak věrně drží. Tudíž se divák v průběhu děje dočká pár příjemných překvapení, nesmí chybět několik povinných jump scare momentů a nějaké ty hrátky s kamerovými úhly a střihem scén se tady také najdou (nejde ovšem o nic, co by stálo vyloženě za pozornost, na rozdíl od zmíněných předchůdců).
Naneštěstí zdaleka ne vše se Hyamsovi podobným způsobem podařilo. Nedávno proběhlá pandemie se do filmu už několikrát tu více, tu méně výrazně otiskla, tentokrát padla volba na horor a tehdejší situace se propsala přímo do pointy filmu, což možná nebyl úplně šťastný nápad, protože motivace záporáka nepůsobí moc uvěřitelně, právě naopak. Kromě osamocené a dost zábavné epizody s autostopem se zde humor nebo popkulturní hlášky nekonají a je to škoda. I proto, že hlavní postava není nijak zvlášť sympatická. Přítomný gore faktor je vcelku fajn, ale na druhou stranu není až tak propracovaný, jak bych od díla, za kterým stojí Williamson, očekával. Stopáž je sice rozumně střídmá, přesto tempo ke konci filmu spíše zpomaluje namísto toho, aby gradovalo a samotné finále stran závěrečné konfrontace přeživších postav se záporákem je malinko odbyté. Šance na skvělou žánrovku sice proměněna nebyla, celkově ale jde o více než slušný hororový příspěvek.